Jak nám Mikeš přinesl štěstí

Byl jediným a zároveň nežádoucím kotětem stárnoucí kočky naší sousedky na chalupě. Moura si tehdy asi řekla, že to ještě jednou zkusí a sousedka starousedlice se jí odvděčila tím, že ho chtěla utopit.

Už jsme se chystali vrátit do Prahy, bylo nedělní odpoledne, ale mě najednou přišla myšlenka, že to tak nenechám. Tedy, že si ho nechám. Zarazila jsem brblajícího Petra, vyskočila z nastartovaného auta a ukecala sousedku, aby ho Mouře nechala po nezbytnou dobu, že si ho pak co nejdřív vezmu domů. Nechtěla souhlasit, trvalo nějakých deset minut, než jsem ji přemluvila, ale nakonec slíbila, že mi vyhoví. Pak jsme už konečně vyrazili. Cestou jsme potkali čerstvou řetězovou nehodu, nechci domýšlet, co by se mohlo stát, kdybychom vyjeli včas.

Kocour je celý černý, a tak bylo nasnadě, že ho pojmenujeme naším příjmením. Jakoby znal svůj Ladův pohádkový vzor, je mohutný, odvážný a nebojácný. Jenom ty krásné boty jsme mu neobstarali, prý se tak maličké nevyrábí.

Pověry tvrdí, že černé kočky nosí smůlu, u nás však platí pravý opak. Někdy třeba jen v drobnostech, ale to bohatě stačí. Možná ví víc, než si myslíme a je nám svým způsobem vděčný, že jsme ho tehdy zachránili před sousedčiným ortelem.