Přichází čas velkého škemrání

Ale kdepak, nemám na mysli žádné somráky u nádraží nebo v ulicích, žebrající o měďáček na chlast. Přichází doba daleko sofistikovanějšího škemrání. Somrování o hlasy v soutěži bloger roku.

Poklidná hladina blogovéhých stránek se prudce rozviřuje. Po boku pravidelných psavců  nepsavci zčistajasna povstávají z mrtvých ve snaze dostat se do první desítky alespoň v jedné ze tří kategorií. A potom, když se to stane? Pak přijde finále veliké s vidinou Íčka skleněného, vystaveného doma ve vitríně tak, aby bylo všem pyšně na očích.

To vám je najednou článků, že by se člověk mohl učíst. A pod nimi v diskusích či v profilech sociálních sítí:

„Dejte mi hlas!“

„Nezapomeňte na mě!“

„Mně, mně, mně, ne jiným!“

A potom po velkém vítezství nastane pět minut slávy pro pár vyvolených. Bouchne se šampus, sklínky zacinkají, ruce se potřesou a ramena poplácají.

Pět minut slávy, po nichž přerostlá ega oplasknou a nadejde opět doba zklidnění. Na blogu zůstanou jen skalní věrní a budou tu vesele psát až do věků skonání.

Moc často nepíšu, též jenom tu a tam povstávám z mrtvých. A tak se také přidávám ke všeobecnému škemrání:

Nedávejte mi hlas, dejte ho jiným!