Pražské fotofórky XVI. - dáma na periferii

Tentokrát ani ne tak fórek jako spíš obrázek k zamyšlení. Včera jsem se vypravila do odlehlé části metropole, kde jsem si chtěla koupit nové jarní botky, které byly podle mého vkusu a za celkem rozumnou cenu.

Vystoupím z metra na konečné, dělám si starosti, jestli mi ty botky budou a jestli je zatím nevyprodali. Popojdu pár metrů a vidím dámu, jak hraje na elektrický klavír.

"Další z pouličních rádoby umělců, kteří si chtějí přivydělat bůhví na co," říkám si.

Přijdu blíž, rozhlížím se, pozoruji ji, zaposlouchám se a rázem mi tu něco nehraje.

Nikde žádný klobouk na mince.

Stále zavřené oči.

Zasněný výraz.

Perfektní smutně tklivá hra, která bere za srdce.

Tak mě napadá, jestli ta dáma není třeba slepá a nevyšla si do odpoledních slunečních paprsků jen tak zahrát. Náhodným míjejícím chodcům pro potěšení a sama sobě, aby tklivou klavírní písní zahnala svůj žal a povzbudila svou duši.

Najednou si říkám, jak se všichni honíme kvůli malichernostem, které považujeme za bůhvíjak důležité, a přitom jsme sami slepí k opravdovým starostem jiných lidí.

Poslouchám tu dámu, sním, na své vkusné jarní botky zapomínám a je mi hezky.

Děkuju Vám, neznámá dámo.