Před pár dny mi přišla nabídka, zda bych si chtěla přivydělávat psaním článků. Z pochopitelných důvodů neuvedu od koho, řeknu jen, že redakce Idnes to rozhodně nebyla.
V nabídce šlo o to, abych zhruba jednou za týden vydala silně tendenčně zaměřený článek s tím, že za každý obdržím pověstných „třicet stříbrných.“ Kurs takzvaného „stříbrného“ vůči koruně nebyl vůbec nezajímavý.
Forma podání by záležela na mně, šlo by o to, abych silným hlasem zapěla chvalozpěv na toho pána, který sedí na Pražském hradě. Chválit až přehánět, co krásného při té či té příležitosti řekl nebo udělal. Podobným způsobem se občas pro změnu rozepsat o jeho „kolegovi“ v Kremlu. Postavit se za nějakou myšlenku jednoho nebo druhého a pěkně ji vysvětlit čtenářům, fantazie se prý meze nekladou, jen by to nesmělo působit ironicky nebo příliš nevěrohodně. Pokud bych chtěla napsat něco kritického, měla bych naopak obrátit své nabroušené virtuální pero směrem k EU, NATO, případně také české vládě.
Jakkoli by se mi takový mrzký peníz navíc hodil, komu by ostatně nepřišel vhod, na nabídku jsem nereagovala. Pokud si její autor přečte tento můj článek, ať jej bere jako odpověď. Takové psaní by se nejen příčilo mému přesvědčení, ale na objednávku bych nepsala ani ve prospěch opačných názorových proudů. To raději zůstanu u článků o kamarádovi proutníkovi Karlovi, o svých tajných snech a touhách, které vlastně vůbec tajné nejsou a o všem ostatním obyčejném. Nakonec, třeba se zde o tu skvělou nabídku rád postará někdo jiný.
