Na okraji

Je před půlnocí. Karel se vrací od milenky, po těle se mu rozlévá pocit uvolnění, po duši naplnění. Na špinavé zastávce čeká jen pár lidí, Karel je poslední. Z dálky se blíží spoj, je to ten, ve kterém se platí u řidiče, Karel si chystá peněženku.

Portmonku drží pevně, ale ruku má volně svěšenou, maličko za tělem. Co to však najednou cítí? Jako by mu ji někdo chtěl vytrhnout. Otočí se a hle, ošuntělý panáček za ním stojí, plaše se rozhlíží.

„Tys mi to chtěl sebrat, šmejde,“ procedí Karel skrz zuby, a jak je povahou od rány, už mu chce jednu pořádnou natáhnout. „Buď lidskej,“ slyší a najednou se zarazí. Koukne panáčkovi do očí, a v ten moment před sebou místo něj vidí toulavého psa, přežívajícího jen z toho, co se mu tu a tam podaří ukrást.

Snad je to tím pocitem uvolnění a naplnění, snad něčím jiným, Karel sám neví. Vytáhne „zlaťák“ a hodí - jak psovi kost. Pak beze slova nastoupí a jede domů. Za manželkou.